Studený vodou nasycený vzduch začal plnit prostornou ložnici, což je po týdnu tropických nocí vítaná změna. Budík ukrajuje poslední minuty, než spustí ohlušující kravál. Dlouhovlasá zrzka leží křížem před manželskou postel v o pár čísel větší pánské košili. Venku zpívá skřivan. Idylické sobotní ráno naruší plechový zvuk budíku právě ve chvíli, kdy spící ženu probudí ranní chlad.

Jedoucí vlak si může přidat na seznam netradičních míst, kde měla orgasmus. Pro ni není podstatné, že měla sex ve vlaku. Bylo to jenom příjemné zakončení vzpomínky na první milování se ženou, které tolik touží zopakovat. Vlastně jí přijde, jako by ho čas od času zopakovala, jenom na druhé straně není Melisa, ale Adam. Jako právě teď.

O dvě stě let později se zámkem Stormwall nese pláč právě narozeného kluka. Lady Diana, sedmá žena v rodové větvi, sedící na balkónu si může oddechnout, konečně došlo k prolomení kletby, která přes mnohé pochybnosti došla naplnění, když se Rose narodila dcera, stejně tak její dceři a dceři její dcery. Teď je tu konečně vnuk. Po úlevě si vzpomněla na druhou část kletby, která říká, že rod vymře po meči.

Snaha nenápadně zmizet, aby mohli poslední noc přespat v domku nad útesem, jim nevyšla. Přespat jednu noc odděleně jim po posledních měsících strávených pod jednou střechou, byť každý ve své posteli, přijde jako něco nepředstavitelného. Bohužel musí dodržet některé předsvatební zvyklosti.

Po vypité skleničce si už nenechal dolít. Vypil přesně tolik, aby byl schopen říct onu větu a neměl přitom tělo stažené dech beroucí křečí. Teď by mohl přijít ten správný čas, aby vyslovil slova, která mu běhají v hlavě stále dokola. Dokola a do zblbnutí, mohl by říct.

Nemohl dostat přívětivější odpověď, než že zítra přijede požádat o ruku své milé. Měl by být rozvážný, jak se na lorda sluší a patří. Ano měl, ale vyběhl ze stáje jako malý kluk, kterému vyšel přeskok přes tu nejobtížnější překážku, kterou mu otec nachystal. Do jisté míry je to poslední otcova překážka, povzdechl si při pohledu do nebes.

Pomněnkové oči ho doprovázely na zpáteční cestě do stáje, kde ho již netrpělivě vyhlížel podkoní Piet. William mu se zachmuřenou tváří předal uzdu a zašel do obytného křídla, kde každou chvíli začne slavnostní večeře. Převlečen z jezdeckých šatů přišel do hlavní haly jenom pár minut před tím, než pozval otec všechny přítomné ke stolu.

Nemusel vystoupit z přítmí na světlo. Mohl zůstat utajen a nechat ji odjet jejím domluveným odvozem. Vlastně nemohl, na to jej příliš zajímá. Není jako ostatní ženy, které nepoznají jeho malé tajemství. Právě proto k ní cítí víc, než kdy k jaké ženě cítil. Snad je to ta pravá. Snad ho neodmítne.

Světlovlasý mladík opustil rozjařenou společnost, kterou pozval jeho otec na každoroční oslavu matčiných narozenin. Stejně jako jiné roky předcházel večerní hostině odpolední hon, který nebývá na přelomu léta a podzimu častým jevem. Dokonce je jediným lovem na vysokou v několika sousedních hrabstvích.

Trochu váhá, než vezme za kliku dveří oddělující obyčejný od neobyčejného světa. Tedy tak to alespoň vždy vnímala. Pozlátko nevšednosti může najít kdekoliv, třeba v nóbl baru, kam ji vzal jeden ex-přítel pracující pro poslance, ale podnik s duhovou vlajkou má své nevšední kouzlo, které nikdy nezmizí. Možná vybledne, možná přestane být tak přitažlivé, přesto bude nevšední. Vždy si přijde jako Vetřelec nebo Alenka v říši za zrcadlem.