Trochu váhá, než vezme za kliku dveří oddělující obyčejný od neobyčejného světa. Tedy tak to alespoň vždy vnímala. Pozlátko nevšednosti může najít kdekoliv, třeba v nóbl baru, kam ji vzal jeden ex-přítel pracující pro poslance, ale podnik s duhovou vlajkou má své nevšední kouzlo, které nikdy nezmizí. Možná vybledne, možná přestane být tak přitažlivé, přesto bude nevšední. Vždy si přijde jako Vetřelec nebo Alenka v říši za zrcadlem.

Mary pohltila občasná deprese, přicházející spolu s ponurou náladou v neznámém prostředí. To byl jeden z důvodů, proč nechtěla odjet z poněkud hlučného velkoměsta. Tam to zná a má pocit, že žije. Tady přicházejí ty nejděsivější myšlenky jako plíživá smrt nebo nečekané udušení. Má mnoho fobií, které ji děsí, stačí si vybrat.

Poklidná hladina, občas zčeřená dovádějícími racky, nenechá na pochybách ani toho největšího pesimistu, že bude nádherný den. Východ slunce neznamená v ospalém městu Wild nic mimořádného. Noční klid přejde v ten denní a ten pak zase v noční. Tak tu život běží celá staletí. Vtipný škarohlíd by mohl říct - tisíciletí.

Přiznat nevěru jenom pár minut po tom, co proběhla, to je moc i na pravdomluvné sérum. Chtěla bych zastavit tok myšlenek, abych si mohla ujasnit, co se vlastně stalo. Posledních, nevím kolik minut, převrátilo celý můj život naruby. Přišlo něco, s čím bych nepočítala, ani do těch nejdivočejších snů. Před dnešním tréninkem bych si rozhodně nepřipustila možnost být Daně nevěrná. Nikdy jsem nebyla, tak proč zrovna dnes? Otázka za milión.

Zpocená, utahaná po celodenní námaze, ale spokojená s dnešním volejbalovým tréninkem, jsem odešla mezi posledními z tělocvičny do šatny. Potřebovala bych se osprchovat, protože mám i přes pokročilou hodinu ještě jednu pracovní schůzku, ale nechci jít do společné sprchy. Dokonce bych svůj odpor mohla označit za některou z fobií, sice nevím jakou, ale to nic nemění na neochotě ukazovat své tělo a vnímat ta ostatní.

Překročit jindy prostupnou hranici byl o kousek větší problém, než si původně myslela. Už chtěla sáhnout k zoufalému kroku, že sbalí chlapa a s ním přejede zpět do států. Nakonec stačilo zajet na další, ještě horší silnici, kde už žádnou hlídku nepotkala. Lehké oddechnutí, když míjela patník, vystřídala naštvanost na bývalého.

Dvě hodiny uběhly jako voda. Nepochybně k tomu přispěl spánek, který si osamělá Margareta dopřála. Sluníčko stojící přímo nad ní, prozradilo i bez ukazatele času – je na čase sundat obvaz a pomalu rozhýbat ztuhlé nohy. Přesně jak jí Adriana naordinovala, tak také učinila. K nemalému překvapení může nohami hýbat, aniž by ucítila jakoukoliv bolest.

Ranní vánek prohánějící se po nekonečným pláních, dospěl až k domu stojícímu před podobně rozlehlým lesem. Jedním slovem - pustina na konci světa. Je těžké popsat jedním slovem místo, které Adrianě učarovalo natolik, že tu chce strávit zbytek života. Vlastně nejen jí, ale i Margeretě chystající snídani.

Pošmourné ráno, jakých v Los Angeles moc nezažijete, zřejmě vyplní nepříznivou předpověď počasí, že bude dopoledne pršet. Podobně zachmuřená nálada panuje v jindy přívětivé Planetě. Z části za to může nevlídné počasí, ale mnohem více Jennin pohřeb. Nikdo z přítomných o tom nechce mluvit. Pořád mají před očima její tělo ležící v bazénu a to, co každé z nich provedla.

Ubývající míle na zpáteční cestě začaly zvyšovat moji nervozitu. Odpolední pozitivní pohled směrem k neodvratnému konci našeho vtahu postrádá s ubývajícími slunečními paprsky svůj lesk. Jistota předvídatelného vyměněná za nejistotu kde dnes přespím není zase tak úžasná, jak mohlo před pár hodinami vypadat. Lehkou euforii vystřídalo nevšední vystřízlivění, podpořené několika krabicemi mých věcí před dveřmi. Nečekala jsem žádné vřelé přivítání, ale toto mě přeci jenom trochu zaskočilo. Žádná možnost obhájit neobhajitelné, jenom fixou napsané – sbohem.